Adas bloq

Sám jsem se zhostil úkolu, aktivně, navštívit severní sousedy a vygůglit nějaké novinky v poli techhnologie WiMAX. Brzy jsem měl zjistit, že cesta „nahoru“ není med, ale noční můra.

Nav N Go iGO8 jsem nastavil na cílovou pozici Warszawa. Navigace se jenom krátjou otázkou ujistila jestli tam skutečně chci nebo jde o další podařený fóreček z mého pytlíčku smíchu. Potvrdil jsem destinaci. 634 km doba jízdy 10:15. Zeptal jsem se navigace jestli to není další z jejích fórečků. Nebyl. S optimistickou nadějí, že se navigace mýlí minimálně o dvě až tři hodiny jsem měl brzy zjistit, že nikoliv.

Na straně naší krásné republiky vše vypadalo v pořádku. Cesta ubíhala, v krabičce mizeli cigarety, cd hrálo na plné pecky. U Hradce mě začala bolet hlava, stlumil jsem cd a zapálil další cigaretu. U hranic mě zastavila policie ČR. Chtěl bych napsat, že to byl poslední styk s civilizací, ale musel by mě zastavit někdo jiný. Po přejezdu hranic žádná změna, silnice stejně roztřískané jako u nás. Jen ty značky. Nechápu na co je taková spousta různých značek. Zjistil jsem například, že značka „ostrá (?) zatáčka“ je u každé zatáčky. Hledám první pumpu. Dorazil jsem na ORLEN, zavřeno. Jedu dál, další zastávka SHELL. Vybaven češtinou s polským přízvukem jsem natankoval a vstoupil. S trapnou představou nákupu dálniční známky (jaký idiot) jsem se prodavače otázal na „highway sticker wiňetku“. Z jeho pohledu jsem pochopil, že nepochodím. Nyní již chápu mentální rozpoložení turistů navštěvujících naše hlavní město. Zaplatil jsem v eurech, pumpař na mě pohlédl okem obchodníka a sdělil mi, že jeho rate je 4 zlote za euro, což mi přišlo fér. Dostal jsem lepší rate než v ČSOB.

Díky bohu jsem již nemusel až do cíle tankovat. První kilometry na cizím uzemí jsem se choval jako slušný řidič. Poté co jsem byl osloven klaksonem několika domorodců byl jsem okolnostmi donucen začít porušovat rychlostní limity jako zbytek zdejší populace. Kde je 70 znamená 90 atd. Značky spíše než zákazové mají informativní charakter.

Ještě k té známce, druhý den jsem zjistil, že v Polsku nic takového neexistuje a pokud už máte štěstí a na dálnici se dostanete, ne jako já, platíte při vjezdu na dálnici.

Teprve nedávno, ač zpráva nijak frešová není, jsem se dozvěděl o návštěvě politických špiček (El Banditos ve španělštině), ve zbrojovce Uherský Brod. Jak velmi se demokraticky zvolení mesiáši této země dostali do role ze které do politiky přišli jest vidno z přiložených fotografií.

Mladý čišál se během své kariéry, mnohdy končící závislostí na alkoholu, setkává se spoustou různých typů zákazníků jak jsme se zmínili v dřívějším příspěvku. V určité chvíli pak sám sebe nalezne v téměř neřešitelné situaci, jak poznat v zástupech tzv. hostů ty správné a vyřadit ty špatné. Špatnými se rozumí zvláště ti, kteří jaksi zapomínají zanechat spropitné.

S naprosto nadčasovým řešením přišel již v dávných dobách můj bývalý kolega. Řešení se nenalezá nikde jinde než u svršků našich ctěných hostů. Můj kolega takovýmto hostům trhal poutka u kabátů.

Situace:  náš host vchází do restaurace, číšál potěšen návštěvou perspektivního hosta ihned startuje ze své pozice a s hostem se vítá. Sundavá jeho kabát, kožich košili, trikot či plavky. Cokoliv co může obsahovat nebo skrývat poutko, aby tyto svršky zavěsil na kus hardwaru k tomu určenému čili na věšák. Pak probíhá klasická a pro číšníka neustále se opakující rutina. Host neví co chce . . . pojďme přímo k placení. Bojem s hostem vyčerpaný číšník přináší účet. Zákazník prohodí něco o drahotě a zaplatí. Opomene ovšem spropitným ohodnotit skvělou práci číšníkovu. POZOR! Číšník nyní neztrácí ani úsměv ani zdvořilost. Lehkým krokem vítěze kráčí k věšáku a drobným škubnutím nepozorovaně zbavuje hostovy svršky poutka.

Při další návštěvě tohoto hosta je již vše jasné. Není potřeba speciální péče u tohoto zákazníka, ba co víc zde není nutná péče vůbec žádná.

Jak jsem předeslal na úvodní stránce, do tří let budu slavný a bohatý. Tak, tři roky pryč a jsem ještě chudší než jsem býval. To jenom pro uklidnění bohatějších než já. Dovolil bych si tedy tuto lhůtu poněkud prodloužit. Asi tak na 25 let.

Kebule prvá – první kontakt

Už jste někdy zažili lásku na první pohled? Určitě existuje. Kouknete na něj/ na ni, a přeskočí jiskra. Prostě se vám líbí. Je to naprosto jasný. Musí být vaše/váš. Problémem zůstává poměrně častá jednostranost takovéhoto vztahu. Kouknete na ni . . . a víte to . . . chcete ji. Ona vás . . . s největší pravděpodobností ne! Buď vás zcela ignoruje nebo vás rovnou pošle tam, kde slunce nesvítí ani jeden den. Tak. Proč o tom vlastně mluvím v mini knize, která leží zapomenutá v brajglu na stole? Odpověď je jednodušší nežli otázka. Nikde jinde neplatí láska na první pohed více než v restauraci. Kámo! Mně přijde guest a vím, jestli ho miluju a projdou mu jisté věci nebo . . . mi zase tak sympatický není a dostane to sežrat. Kdož tomu nerozumí nechť čte dále. S přibývajícími odstavci a kapitolami pochopí. Proč jsou jedni oblíbenější než ty druzí? Proč existují oblíbenci v každém podniku? Kdož se zdárně prokouše skrz tuto knihu a vezme si z ní aspoň maličko, ten jako host bude mít imunitu. Když bude odcházet z podniku, nezůstane po něm nic, jen vykulené oči pánů číšníků, jejich obdiv a věta: „ten by moh chodit každej den . . . „. Pojďme tedy nahlédnout do světa, který se nachází v jiné dimenzi, do světa obsluhujícího perzonálu, do světa v němž platí odlišná pravidla a kde můžete být hrdinou stejně jako prachobyčejným šmukem.

Kebule druhá – zdravíme nahlas KURVA!!!

Když jsem byl poněkud mladšího věku, rodiče mi vštěpovali, abych s příchodem na návštěvu, k lékaři či do samoobsluhy vždy slušně a nahlas pozdravil. S rozvojem supermarketů a jiných anonymních středisek mi z tohoto poměrně obsáhlého seznamu vypadly samoobsluhy. Doba, kdy se za kasou střídaly dvě česky mluvící prodavačky je pravděpodobně navždy pryč.
I tak zde spousta podniků zůstala. Mezi nimi i restaurace. Jak jsem vyrůstal a pomalu se stával číšníčetem, zjišťoval jsem, že asi patřím k druhu, který v těchto nových podmínkách vymírá. Co počítám den co den, je to asi sedm lidí a já co zdraví po příchodu do restaurace. Číšník by se samozřejmě neměl nechat tímto odradit, či dokonce podléhat depresi. Nakonec vystrašený cizinec či našinec, který takovéto zařízení navštívil prvně, je nejlepší objekt pro prodej surovin a výrobků, které nemají už místo ani v gastronomickém muzeu. Na straně druhé, první dojem je přece důležitý. Když už, KURVA, zapomínáte pozdravit, tak mi alespoň odpovězte, když zdravím já vás. Není na tom přece nic nemoderního. Nevšim jsem si v pánských magazínech, které čtu hojně a pravidelně, že by bylo „IN“ nezdravit. Pozdrav vás na škále hostů zařadí o level výš v pomyslném žebříčku. Číšník se víc usmívá, je jednodušší a vřelejší k vám i vaší společnosti. A z toho pitomého pozdravu, jednoho či dvou slov, může být ta pověstná láska na první pohled. Není pak nic co by pro vás „VÁŠ“ číšník neudělal.

Příklady pozdravů: pozdrav Pán Bůh, dobrej, hi (čti „haj“), dobrý den, zdrávas, čest, nazdar holoto (doporučuji v restauracích nižší cenové kategorie), jak se vede (možno použít namísto obligátního dobrý den), dobrý večer (určeno pro pozdrav po setmění), buďte pozdraven, nashl (při odchodu), nebo hojně v našich podmínkách užívané: tady jsem byl naposled (při loučení, pravděpodobně vám již chybí kabát, košile a peněženka a na vašem účtu je o tři bifteky a dvě láhve vína víc, než jste ve skutečnosti zkonzumoval).

Kebule třetí – pěkně nasranej čišál

Poté co slušně pozdravil, nebo alespoň odpověděl na pozdrav, čeká na hosta ještě spousta úskalí, léček, triků a pastí, než bude schopen zdárně dokončit vyjímečný zážitek, jakým jistě návštěva restaurace je. Pokořeními a nepříjemnými zážitky zkoušenou osobou, ale bude spíše číšník. Co ten si musí vytrpět !!! „Dám si espresso, vodu, neperlivou prosím, polévku a biftek“, hlásí jistě perspektivní host. „Kávu samozřejmě až po jídle . . . “ bojuje náš hrdina, číšník. „Nene, včechno naráz mi to přineste .“ Následuje odchod o iluze již připraveného číšníka. Jsou zde dva aspekty, které ovlivní chování číšníka v této jistě politování hodné situaci. Za a) číšník ví, koho má před sebou. Jedná se o tak zvaného „burana“., nikdo jiný si kávu před jídlem nedá. Z toho číšník odvodí další chování hosta, formu platby a v neposlední řadě výši spropitného. Dle toho za b) ihned mění chování vůči hostovi, ač nerad. Pokud nechcete být „burani“, nebo jste, ale snažíte se to zamaskovat, aby jste nebyl odhalen, nedávejte si kávu před jídlem.
Další host v nášem virtuálním restaurantu nemá tušení co vlastně chce. Na doporučení číšníka už po sedmé odpověděl, že neví. Právě jste se setkali s „buzolou“. Gratulujeme. Do jakéhokoliv kšeftu přijdete, je dobré mít alespoň mlhavou představu o tom co vlastně chcete. Pokud přijdete do mototechny a na otázku „co to bude?“ odpovíte „nevím . . .“ budete přinejmenším za debila. Poté již přichází obligátní nerudovské, poněkud upravené „co s ním . . .“***.
Tito hosté, zmínění výše jsou taktéž známi některými až exotickými kombinacemi pokrmů, neřku-li kombinacemi téměř smrtelnými. „Mám chuť na řízek, vepřový, ale rýži bych si k tomu dal, co s tím pane vedoucí???“ Máte štěstí a můžete zkusit zabojovat. „Řízek si dejte s kaší a jako dezert, jemnost pane, doporučuji rýžový nákyp“.Zatímco v případě číslo jedna měl obsluhující kliku, v případě následujícím bude číšník zcela potupen. Přichází totiž zákazník „mám vždycky pravdu“ neboli nám dobře známá „buzola“. „Pane vrchní skutečně mě nezajímá, že k panence podáváte česnekovou smetanovou omáčku, ty brambory ve smetaně si stejně dám“. Poté už je pouze zdvořilostí našemu hostovi popřát nezapomenutelné zážitky na latríně.
Pokud se klient čili zákazík úspěšně a bez problémů dostal až k zaplacení, o čemž silně, znaje své zákazníky, pochybuji, přichází největší z výzev pro všechny zúčastněné strany. A máme problém. Za zkušenosti vím, že odpor při placení neklade pouze malá skupina rusky mluvící kommunity. Výkřiky jako „cože“, nebo „za co“ zní restaurací jako vrtačka čekárnou dentisty. Pouze psychicky vyzrálá osoba číšníkova tomuto nátlaku nepodlehne. Zákazník tohoto ražení se vždy, a to si prosím povšimněte, snaží svůj zkrat schovat za podivný úsměv a trik zvaný „dělám si jen legraci . . .“ Druhá fáze, pro číšníka daleko důležitější je samozřejmě spropitné nebo také dýško, dýho, tuzér nebo tip. Výmluvy zákazníků proč je tak malé, by značně přesáhly obsah kterékoliv knihy, včetně této. Jenom pro orientaci zde uvádím ty nejznámější a zároveň nejpitomější. „Promiňte šéfe, zapomněl jsem si drobné doma . . .“, už oslovení šéfe vypovídá ledacos o záludnéma zvráceném charakteru tohoto jedince. „Promiňte mám pouze podnikovou kartu, peněženku jsem nechal v kanceláři . . .“, tento zákazník je ještě záludnější, svoji lakotu maskuje za hamižnost firmy, která mu pravděpodobně patří. Výmluvu „. . . to už je včetně dýška, že pane vedoucí . . .“ ponechám zcela bez komentáře. Je naprosto zbytečný.
Bohužel doba pokročila a s vývojem nových technologií přišla i kreditní, debetní a kdoví ještě jaká, karta. Časy pořekadla „bez peněz, do hospody nelez “ jsou pravděpodobně definitivně pryč. A tak se naše komunita musí vyrovnat se stále narůstajícím počtem elektronických transakcí a hostů chtivých platit elektronicky. Tento vynález, přátelé, nám byl čert dlužen. Proto přicházím se sadou návrhů a vylepšení jak znepříjemnit tento, u zákazníků stále oblíbenější, sport.
TRIK 1: Ten nejstarší, nejjednodušší se také jeví jako nejúčinější. Jaksi nefunguje terminál. Žehlička? Tu jsme pane ani nedostali. Problémem je, že se váš podnik dostane po několika dnech takovýchto výmluv na black list kartou posedlých zákazníků, a to jich není málo. Dalším problémem může být druhá směna nebo podřeknutí se vašeho kolegy. Tento starý trik tedy může fungovat pouze při dokonalé souhře číšníků všech pohlaví, vyznání a směn.
TRIK 2: Mechanické poškození karty. Fungují magnety, nože, vidličky, ale také nůžky. Po převzetí karty mechanicky zehodnoťte pásek. Karta bude zamítnuta a a zákazník bude vypadat jako vůl. Tvařte se povýšeně, ale zároveň chápavě. „Proč mi dáváte kartu, kde nejsou prostředky k zaplacení?“ Zákazník se cítí vinnen a ke druhé kartě přidává spropitné jako omluvenku. Druhá karta musí projít. Jinak bude vše svedeno na neschopnost platbu přijímající banky či na chybu terminálu. Tato metoda je naprosto dokonalá a nemá žádné slabé stránky. To, že karta nebude později fungovat ani při nákupu v tescu vás zajímat nemusí.
TRIK 3: Ukradená karta. Kartu vložte do terminálu a předstírejte vše tak jako by skutečně docházelo k transakci. Lehkou vítěznou chůzí vyražte k zákazníkovi a suše, s trochou překvapení v hlase, aby to slyšeli minimálně dva plně obsazené stoly, mu sdělte, že jste právě obdrželi pokyn z banky k zadržení této karty. Pomsta, je v tomto případě, super sladká. Problémy nebyly pozorovány. Pouze několik srdečních infarktů a hysterických výstupů. Jinak, ale, děsná legrace.

*** Jan Neruda (9.7.1834 – 22.8.1891) český básník, prozaik, novinář, fejetonista, divadelník, literární a výtvarný kritik . . .

„Nikdy nenechte do restaurace, šenku, vinárny nebo podobného podniku jako prvního hosta vkročit ženu, jinak se vám to škaredě vymstí . . .“ pronesl výčepní restaurace U tygra.

Jeden frajer kdys řekl: „. . . pokud se ztrácíš v tom co děláš, nebo to neovládáš jak by jsi měl, napiš o tom knihu, nebo to vyučuj. Úspěch je potom zaručenej“. Na to konto, jelikož jsem číšník, nebo si to aspoň občas o sobě myslím, jsem se rozhodnul dát dohromady referátek, jehož podobu máte právě před sebou. Bohužel formát a obsáhlost tohoto tématu mě poněkud zaskočila a tak jsem hranice referátku tak trochu překročil. Na moji kritiku a omluvu jsem toho asi řekl až příliš, tak nezbývá než se pustit do čtení. Pokud se bezúspěšně snažíte strávit tento úvod, dál ani nečtěte, lepší to opravdu nebude. Spíš naopak. Tak hodně štěstí.

P.S. Jo! A neberte to moc vážně, poněvadž všechno v této knize je pravda.
P.S.II. Může myš dostat vzteklinu???

Kebule první – vysvětlení

Dobrá povaha je ošemetná věc, ale hlavně: chtěl by ji mít úplně každý. Faktem zůstává, že nejvíc lidí se špatnou povahou si myslí, že ji v podstatě má dobrou. Proto jsem přišel s jednoduchým návodem jak si ji změřit.

Kebule druhá – pomůcky a potřeby pro měření

Budete potřebovat: papír formátu A4, tužku nebo propisku, sklenku dobrého vína (líp se přemýšlí), případně cigaretu nebo dvě.

Kebule třetí – samotné měření

Vemte papír, který jste si připravili a přeložte ho napůl, je jedno jak napůl. Položte jej před sebe. Uchopte propisku a napijte se vína. Zapalte cigaretu. Začněte přemýšlet o svých kladných vlastnostech. Mezi takové může patřit: poctivost, laskavost, láska k druhým a podobné nesmysly. Všechny je napište pod sebe tak, aby se vám vměstnaly na jednu půlku papíru. Pokud s tím máte problémy jako já zvolte větší formát papíru. Dopsali jste? Výborně. Teď se znovu napijte, zapalte druhou cigaretu a sepište na druhou půlku papíru své zápory. Můžete větším písmem, nebude toho hodně. Mezi záporné vlastnosti patří například: hamižnost, sobeckost nebo upřímnost. Hotovo ještě před dokouřením? Nevadí v klidu dokuřte a dopijte sklenici vína. Oddechněte si, výsledek vás totiž může šokovat. Tak. Spočítejte kladné vlastnosti, zapište si výsledek. Nyní spočítejte ty záporné, znovu zapište výsledek. Pokud je kladných víc než záporných, máte dobrou povahu. Pokud je záporných víc, což nepředpokládám, máte povahu špatnou.

Kebule čtvrtá – přesnost testu

Test je naprosto neprůstřelný, jsou zde však určité vychytávky, které můžete při testu použít. Tak například pokud do záporných vlastností uvedete, že rád/a podvádíte, můžete si do kladných napsat co chcete. V tom případě můžeme konstatovat, že vlastně všichni máme ve své podstatě dobrou povahu, páč ty klady vždy zvítězí! A právě jimi se v životě řídíme. Trochu zapřemýšlejte. Kolik věcí jste v životě udělali špatně? Určitě míň než těch dobrých! ¨

O tom jak určit co je správné a co špatné, ale příště.

Drazí čtenáři. Ač jsem myslel, že psaním kravin brzy zbohatnu, nebude to zase tak docela pravda. Jsem si hrál s nastavením tohoto blogu a všechny články jsou nenávratně v hajzlu. Nedivte se ostrému jazyku, který používám. Spolu s nimi zmizel i message board PALERMO. Takže trpělivost prosím. Jak to spachtím dohromady budu zpět a budete mít znovu možnost číst moje nesmysly. Zatím nashle.